Už zanedlouho budeme slavit dvacet let od symbolické chvíle, která se stala osudnou pro komunistický, lidskou morálku a slušnost podkopávající režim v Československu. 17. listopadu to prasklo známými událostmi na Národní třídě, následovala generální stávka a dřívější politická ,,elita" (uvozovky jsou tu ze zřejmého důvodu, vzpomeňme třeba na Jakeše) postupně začala vyklízet své pozice. Stáli jsme na Prahu přestavby společnosti, u návratu k demokratickým ideálům. Kam jsme ale po dvaceti letech došli? Jak je známo, aféry letošního roku - shozením vlády a dalšími politickými rošádami počínaje a legitimizací lidí na určitých postech prostřednictvím udílení vysokoškolských diplomů bez předchozího studia konče - slibují jediné: oslava dvaceti let svobody bude trošku hořkou skutečností. Je přitom velice pravděpodobné, že nejrůznější zájmové skupiny, ale i ti nezainteresovaní půjdou do ulic, kde bude poměrně horko.

Chtěl jsem se zamyslet nad tím, co je na dnešní době špatně. Především, podle mého názoru není problém v samotném základě tuzemského demokratického systému, jakkoliv ten je chatrnou parafrází na demokracie západního typu. Nemohou být vážné ideové rozpory v otázkách soukromého vlastnictví, tržní ekonomiky nebo rovnosti v příležitostech nezávislé na stranické příslušnosti a není věcí politiků, aby o těchto základech snad jen na chvíli pochybovali. Už z toho důvodu jsou veškeré národní socialismy, anarchistické a extremistické skupiny mimo hru. Systém založený na zmíněných předpokladech je totiž to nejlepší, co zatím lidstvo má. V takto hluboce strukturované společnosti zatím jiný způsob uspořádání neexistuje.

Problém naší české společnosti totiž leží někde jinde - v české povaze. Povaze přizpůsobovat si normy svým zájmům, necítit zodpovědnost, neoddělovat majetek od moci či lépe řečeno vlivu. A právě zde je zakopaný pes.

Mít peníze je možné. Vydělat si je, ať už svými schopnostmi nebo díky dobré příležitosti, je správné. Neexistuje ale důvod, proč by s penězi (nebo politickým vlivem) měl přicházet protekcionismus a pocit nadřazenosti. Bydlím odmalička v historickém centru Prahy a moc dobře ze své zkušenosti vím, že rok od roku přibývá těch pověstných ,,papalášů", zhmotnělých ve známých značkách luxusních aut s tmavými skly. Tento příklad dobře ilustruje, že je něco špatně. ,,Papalášství" tu teď nedefinuji jako vlastnictví auta, ale pouze způsob individuálního chování. Nebo je náhodou, že 90% aut jedoucích opačně jednosměrkou jsou ta, o kterých mluvím (5% jsou pak Poláci, kteří asi prostě neumí značky, a zbytek ti, kteří se prostě spletli nebo bloudí)? Je náhodou, že blinkr je ,,nejporuchovější" právě u aut vyšší třídy? Že se kolony netýkají zejména těch samých?

Právě blinkr by bylo možné použít jako zástupný symbol pro fenomén českého zmrdství a umístit ho na vlajku. Lidé, kteří ho zásadně nepoužívají, se řadí do dvou skupin: (zpravidla mladí) frajírci a ti, pro které je nepoužití blinkru výraz nadřazenosti a naprosté neohleduplnosti ke druhým. Jsem vlivný nebo bohatý, takže přeci NEMUSÍM těmhle blbcům oznamovat, že někam zahýbám. Jsem na SVÉ silnici a VY tu nemáte co dělat. Stejně tak předjet kolonu a zařadit se u semaforu říká jediné: Můj čas je důležitější, než vás. Já jako člověk mám VYŠŠÍ HODNOTU, než vy. PRAVIDLA PLATÍ JEN PRO VÁS, ne pro mě. A můžeme pokračovat. Zaparkované Audi A6 na místě, kde nemá co dělat říká často jediné: Je mi jedno, že se tu nemá parkovat. Peněz mám sice nejspíš dost, ale platit za to rozhodně nebudu. A co si to vůbec dovolujete chtít po někom tak důležitém, jako jsem já, za takovou blbost platit? Nezdržujte mě. A kdyby si strážník dovolil dát mi pokutu? Nebojte, nedovolil, bojí se, že znám jeho šéfa.

V mentalitě českého ,,papaláše" (připomínám, že nejen ve smyslu bezohledného politika) existuje jasná spojnice: peníze = moc nad obyčejnými. Mít víc než druhý znamená být víc než druhý. Z toho vyplývá, že hlavní překážkou úspěchu systému je bezohlednost a nedostatek solidarity. Češi rádi pomlouvají, závidí a obechcávají. To ale není problém demokracie, ale jednotlivců s pokřivenou morálkou. Pověstné zlaté české ručičky bych tedy teď rád, po dvaceti letech demokracie, srazil nelítostně z pomyslného piedestalu a na dobu neurčitou na něj postavil zlatého českého vyčůránka.

Nic v tomto textu samozřejmě není podložené jakýmikoliv daty, pevně ale věřím, že většina z vás při jeho čtení moc dobře rozumí mým slovům. Z nějakého důvodu jsme se jednoduše ještě nevymanili z minulosti a stále si neseme její smutné dědictví plné neoprávněné protekce a neúcty ke druhým. Stále jsme národem, který raději nadává v hospodě, než aby se vyčůránkům postavil, bezohledným řidičům jejich jízdu znepříjemnil alespoň troubením nebo jiným způsobem dal najevo svůj nesouhlas. Stejně tak ve volbách: už nevolme ani jednu z velkých stran, které se střídají u koryta od začátku devadesátých let a po špičkách vykrádají krajské pokladny, zatímco se rozčilujeme nad Lisabonem. Buďme po těch dvaceti střízliví, realističtí a nepodléhejme vábení stran s extrémním politickým názorem.

Abych závěrem potvrdil, že je něco shnilého v mentalitě české, řeknu vám příběh. Jeden Čech emigroval v minulém režimu do Rakouska a postupně zde získal dobře placené místo manažera v jednom podniku. Po čase zjistil, že se v areálu nachází benzínová pumpa, a že nabízí o nějaký ten drobák nižší cenu za litr benzínu. Zajel si tedy natankovat. Druhý den za ním ale přišel ředitel a říká: ,,Víte, kolego, vy jste včera byl v naší benzínové stanici..."
,,Ano, byl, stalo se něco?"
,,To rozhodně ne, můžete ji používat podle libosti, ale chci vám jen říct, že si myslím, že jste na takové pozici, že to spíše nemáte zapotřebí. Ta stanice je určená našim níže postaveným zaměstnancům, kteří mají nižší platy. U nás lidé od pozice mistra a výše této služby nevyužívají."
A teď se zamyslete - jak by to fungovalo v Čechách? Nemyslím, že je špatný systém nebo dokonce snad samo češství jako takové. Je jen hodně špatných Čechů. Těch, kteří ve své malosti ztrácí pojem o realitě, jejíž podstata je ryze učebnicová: moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.
Sdílej!