Nevím, nakolik je recenzovnání desky toho největšího ve hře potěšením a nakolik riskem, že se setkám s diametrálně odlišnými názory v diskusi. Na každý pád to budou skoro čtyři měsíce, co Wiley aka Eskiboy vydal svoji druhou oficiální desku Playtime Is Over. Už ta první Treddin' On Thin Ice dala vědět o jeho vedoucí pozici na scéně a pro mě osobně ho pasovala minimálně o třídu výš, než ostatní souputníky. Stejně tak tomu bylo i letos v černu, kdy LP Playtime Is Over vyrazilo do boje o fanoušky, a to ve stejný den jako třetí počin Dizzeeho Rascala Maths & English. Musím se přiznat, že jsem měl před vydáním obavy, jestli Wileyho zdánlivě neyčerpatelná energie a talent nevyschnuly po vyslání pěti mixtapes Tunnel Vision do světa. Naštěstí se pochybnosti mohly rozplynout, protože Eskiboy namíchal opět skvělou desku.

Při pohledu na tracklist mě trochu zarazil fakt, že jeho součástí mají být tři známé tracky z roku 2006 z neoficiální desky Da 2nd Phaze. Stát se to někomu jinému, pravděpodobně bych neváhal a pohoršoval se nad tím, tady ale nejde než promíjet. Nebo promíjet alespoň dvěma třetinám - volba padnula na nahrávky Gangsters, Eski-Boy a Johnny Was a Bad Boy, z nichž první dvě můžeme zařadit do zlatého fondu grimeu. Vedle striktního beatu a strhující flow potom ta třetí ale vyznívá lehce naprázdno.
Celé album, které se může chlubit absencí zbytečného intra nebo stupidních skitů, které si člověk stejně poslechne jednou za život (při lenosti přepnout track dvakrát). Jak je zvykem Wileyho, už od začátku se jede naplno (pamatujete na perfektní záležitost The Game z debutu?). Hned na prvním místě hodnotí svoji situaci a bilancuje v singlu 50/50. Ústředním tématem je přestup k labelu Big Dada z XL Recordings (zde nahrává například Dizzee). Nějaké házení špíny se ale nekoná, Wiley je fifty-fifty, jinými slovy jde dál, nezastavuje se a je pořád tím stejným hitmakerem, jako před svým druhým albem. To potvrzuje hned v následující hymně Bow E3, jejíž beat kupodivu nevytvořil sám náš Igloo Boy, ale Maniac. Jde o reprezentaci jeho domácí čtvrti Bow (E3 je poštovní označení - E = east, 3 - kód pro Bow), které tak vzdává hold: ,,The whole of E3's got so much talent, I hope you see I know E3 so well, if you ask me Wiley speaks for the whole of E3..." Pokud jde o další vyložené hity, ty si alespoň pro mě Eskiboy nechal až na konec. Předposlední dva tracky - Getalong Gang a titulní Playtime Is Over - jsou přesně tím, co na rozjeté párty potřebujete (pokud jste fanoušky grime music). Rychlost a podmanivost. Charismatický přednes má Wiley vždy, když otevře pusu, takže o tom teď snad ani nemusím mluvit. Co by jistě nemělo ujít uchu posluchače, je také song Slippin', ve kterém sebevědomý Wiley mluví o svém postavení a jasně vytyčuje hranice: ,,...don't be angry just be even, try to understand me, cause settin' me up is no good, I could have my eyes closed and I can still see..." Protože se za svoji kariéru pustil do beefu s kdekým, připomíná, že je pořád ve formě: ,,I’m a baller from east, never had a day of peace where I didn’t want to sort out beef, [...], but I’ll just wait 'till the day I wake up, come to your house and show you 'bout beef..." Další povedenou věcí je kolaborace Stars, kde se po boku kmotra grimeu objevuje mě neznámý Jukie Mundo. Rýmy seká zkušeně, i když vedle Wileyho hlubšího hlasu působí nevyrovnaně.

Na celé desce najdeme z většiny dobře poslouchatelný mix rozmanité produkce, kde mezi tu povedenější patří například Skeptova práce v No Qualms (s JMEm hostujícím u mikrofonu) nebo instrumentální loučení v posledním tracku Where's Wiley (to pravděpodobně napovídá, že se Wiley do budoucna chce omezit už jen na vytváření hudebních podkladů). Šlápnutím vedle je pro mě ale Nothing About Me, kde rap v kombinaci s Geeneusovým beatem a zpěvem Perryho Morgana lehce uspává, což si s celkovým konceptem CD trochu odporuje, protože Wiley skutečně umí bez větších problémů zvážnit a být přitom stále věrný sám sobě a svému specifickému stylu (Baby Girl, My Mistakes nebo Letter 2 Dizzee). Z kontextu vytržená se mi zdá i r'n'g skladba Come Lay With Me se zpívající Rachel. Ano, jeho duety se slečnami mému vkusu lahodí, tento však kvalit jako třeba Quetion Is... s Jennou G nebo Remember The Days s Alex Mills z debutu Roll Deep Crew nedosahuje. Instrumentálka nepřesvědčuje a nevrývá se moc do paměti, v dobrém, ani špatném smyslu. Slova normální a obyčejný v muzice ale nejsou zrovna pochvalou, takže na Playtime Is Over sahám spíš po věcích zavánějících Eski-klasikou, jako třeba Flyboy se Scorcherem, Merkstonem (The M.O.V.E.M.E.N.T.) a Tinie Tempahem (The Aftershock).

Obodovat celou desku mi v tuhle chvíli přijde jako nadlidský čin. Wiley dokázal až na pár výstřelů vedle udělat vyrovnanou desku, kterou bych se rozhodně nebál pustit člověku, kterému bych chtěl vysvětlit vo čem ten grajm vlastně je. Pevně doufám, že tygr z Bow bude tvořit i přes svůj slib dál, skoro vždy totiž jde o poctivou řemeslnou práci někoho, kdo je ztělesněním své vlastní scény, mluvčím a učitelem.

Hodnocení: 8/10

01 50/50
02 Bow E3
03 Slippin'
04 Flyboy feat. Merkston, Scorcher, Tinie Tempah
05 Byby Girl
06 Gangsters
07 Stars feat. Jukie Mundo
08 Letter 2 Dizzee
09 My Mistakes feat. Manga, Little D
10 No Qualms feat. JME
11 Johny Was a bay Boy
12 Nothing About Me feat. Perry Morgan
13 Come Lay With Me feat. Rachel
14 Getalong Gang
15 Eski-Boy
16 Playtime's Over
17 Where's Wiley
Zde najdete ukázky všech tracků.
Sdílej!